Daňový proces 2024

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se zásahové žaloby, kterou daňový subjekt požadoval prohlásit zahájení a vedení daňové kontroly za nezákonný zásah. NSS nepřisvědčil daňovému subjektu, že by správce daně zahájil daňovou kontrolu pouze formálně s cílem oddálit uplynutí lhůty pro stanovení daně, neboť se ze spisového materiálu jasně podává, že správce daně činil aktivní kroky směřující k prověření kontrolované daňové povinnosti. NSS také potvrdil, že dřívější místní šetření ve věci stejné daňové povinnosti nepředstavovalo skrytou daňovou kontrolu, neboť se jednalo o úkon v rámci vyhledávací, nikoliv kontrolní činnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci požadavku na přiznání úroku dle § 254 DŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Ten daňový subjekt požadoval v souvislosti se změnou rozsahu prominutí pokuty za nesplnění povinnosti oznámit od daně osvobozený příjem provedenou v návaznosti na zrušující rozsudek NSS. Na rozhodnutí o prominutí pokuty nelze nahlížet jako na rozhodnutí o stanovení daně dle § 254 DŘ. Prominutí pokuty není opravným prostředkem, který by relevantně zasahoval do platebního výměru. Jelikož nedošlo ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně, tj. platebního výměru, žádným z opravných a dozorčích prostředků ochrany, anebo prostřednictvím soudního rozhodnutí, nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku na úrok dle § 254 DŘ. NSS nepřisvědčil daňovém subjektu ani v tom, že by každý kasační zásah do diskreční pravomoci správce daně v podobě zrušujícího rozsudku vždy zakládal nárok na úrok dle § 254 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se prominutí pokuty za nesplnění povinnosti oznámit od daně osvobozený příjem. Dle NSS správce daně správně posoudil závažný zdravotní stav daňového subjektu jako ospravedlnitelný důvod prodlení ve smyslu § 38w odst. 6 ZDP, ačkoliv zřejmě nepředstavoval objektivní nepřekonatelnou překážku splnění zákonné povinnosti. NSS potvrdil také závěry správce daně, že míru ospravedlnění snižovaly okolnosti jako dlouholetá podnikatelská minulost daňového subjektu, složitost transakce, z níž vzešel osvobozený příjem, dlouholeté generální zmocnění daňovým poradcem. Tyto okolnosti správce daně promítl do rozsahu prominutí, když daňovému subjektu prominul 75 % uložené pokuty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se prominutí úroku z prodlení a potvrdil, že nepodání daňového tvrzení ve dvou a více případech po dobu dvanácti po sobě jdoucích měsíců naplňuje neurčitý právní pojem závažného porušování daňových a účetních předpisů. Současně NSS přisvědčil závěru, že takové porušení může být přičítáno žadateli i tehdy, dopustila-li se ho právnická osoba mající s žadatelem stejnou osobu ve funkci statutárního orgánu, jak je vyloženo ve zveřejněném metodickém pokynu GFŘ-D-47.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacího příkazu. Z hlediska předpokladu budoucího stanovení daně NSS uvedl, že na zjištění uvedená v zajišťovacím příkazu nelze klást obdobné požadavky jako na zjištění obsažená v rozhodnutí o stanovení daně. Nelze požadovat po daňových orgánech, aby v zajišťovacím příkazu postavily najisto a detailně prokazovaly veškeré skutečnosti relevantní pro stanovení daně. NSS také připomněl, že nižší míru pravděpodobnosti ve vztahu k budoucímu stanovení daně (v posuzovaném případě zapříčiněné především potřebou dalšího dokazování) lze do určité míry kompenzovat vyšší mírou odůvodněné obavy ve vztahu k budoucí dobytnosti daně. NSS zopakoval typické „silné“ indicie uváděné v judikatuře, které mohou vést k závěru o odůvodněnosti obavy o budoucí dobytnost daně, např. generování zisku, který je obratem vybírán v hotovosti či převáděn na jiné účty, v kombinaci s vysoce likvidním majetkem či majetkem velmi nízké hodnoty; situaci, kdy daňový subjekt nevlastnil žádné nemovitosti ani movité věci větší hodnoty a jeho majetek se skládal především z peněžních prostředků na bankovním účtu, které jsou obratem vybírány v hotovosti apod. Obavu z dobytnosti daně nesnižuje skutečnost, že stěžovatelka dosud plnila své daňové povinnosti, když dosud hrazené daňové povinnosti byly zcela nepatrné v porovnání s výší daně, která by měla být stěžovatelce dle kvalifikovaného odhadu vyměřena. K okamžité vykonatelnosti zajištovacích příkazů NSS potvrdil, že nebezpečí z prodlení bylo dáno vysokou likviditou majetku stěžovatelky, způsobem nakládání se zůstatky na účtech i charakterem podnikání. Stěžovatelka nevlastnila žádný nemovitý ani movitý majetek a prakticky veškeré finanční prostředky z bankovních účtů okamžitě vybírala v hotovosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně, který doměřil DPH za použití pomůcek. V dané věci rozhodoval NSS již podruhé, kdy v prvním kole vyhověl kasační stížnosti správce daně. Nyní NSS uvedl, že setrvává na svém závěru, který uvedl ve svém předchozím rozsudku, a to, že soudy nejsou oprávněny přezkoumávat volbu a použití pomůcek správcem daně, pokud se správce daně pohyboval v mezích jemu svěřené úvahy, tedy pokud nepoužil zcela zjevně nesprávný či nelogický postup při stanovení daně. Žádný takový exces NSS neshledal.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze pro nepřezkoumatelnost, neboť MS v záhlaví napadeného rozsudku vymezil předmět řízení odlišně, než jak to učinil v jeho odůvodnění. NSS tak nemohl přistoupit k věcnému přezkoumání (podvod na DPH), ale vrátil věc MS v Praze k dalšímu řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení MS v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba jako nepřípustná. Předmětem sporu byla skutečnost, že daňový subjekt v odvolací lhůtě proti dodatečným platebním výměrům podal žádost o prodloužení lhůty pro podání odvolání a správce daně řízení o nich zastavil, neboť prodloužení lhůty k podání odvolání není podle § 36 DŘ přípustné. Daňový subjekt namítal, že správce daně měl přihlédnout ke zřetelně vyjádřenému cíli bránit se proti vydaným platebním výměrům a posoudit tyto žádosti jako blanketní odvolání. NSS uvedl, že ani správce daně ani MS ve svém postupu nepochybili.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. NSS dospěl k závěru, že rozsudek KS je nepřezkoumatelný, jelikož KS nezvážil důsledky procesních pochybení daňových orgánů na straně jedné a dopady do hmotných práv daňového subjektu na straně druhé. NSS podotkl, že ze samotné skutečnosti, že neproběhla daňová kontrola, nýbrž že odvolací orgán postupoval v mezích § 115 DŘ a prováděl dokazování v rámci odvolacího řízení, neplyne, že daňový subjekt měl horší možnost vyjadřovat se či navrhovat důkazy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se zásahové žaloby, kterou daňový subjekt požadoval prohlásit zahájení a vedení daňové kontroly za nezákonný zásah. NSS nepřisvědčil názoru, že když daňový subjekt na dříve vydanou výzvu k zahájení daňové kontroly nereagoval, mohl správce daně stanovit předmětnou daň jedině pomůckami. NSS neshledal žádné pochybení, když správce daně následně sám shromažďoval důkazy se záměrem stanovit daň dokazováním a když v návaznosti na pozdější projev součinnosti ze strany daňového subjektu, za účelem co nejpřesnějšího stanovení daně, zahájil daňovou kontrolu oznámením. Jelikož byla daňová kontrola zahájena za běhu lhůty pro stanovení daně, není nezákonným zásahem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně ve věci zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Jako důvod pro povolení obnovy daňový subjekt uvedl skutečnost, že poskytl přístup do své datové schránky své bývalé účetní, která jej o doručených písemnostech od správce daně neinformovala a znemožnila mu tak reagovat na výzvy, resp. reagovala na výzvy sama a nedostatečně (na tuto účetní podal daňový subjekt trestní oznámení). NSS k tomu uvedl, že daňový subjekt se o výzvách nedozvěděl v důsledku vlastní neobezřetnosti a podmínky pro povolení obnovy tak nebyly naplněny.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně neuznání nároku na odpočet z přijatých zdanitelných plnění (nákup masných a vinných produktů) a doměření daně na výstupu z pronájmu výčepních zařízení a z důvodu neprokázání osvobození při dodání zboží do EU. NSS uvedl, že správce daně v rámci odvolacího řízení napravil vady spočívající v nesprávně formulovaných prokazovacích výzvách a dal tak možnost daňovému subjektu, aby svá tvrzení prokázal. To, že daňový subjekt relevantně nereagoval, jde k jeho tíži. NSS konstatoval, že správce daně je oprávněn v rámci odvolacího řízení odstraňovat vady, a to jak postupem dle § 115 DŘ, tak postupem dle § 113 odst. 2 DŘ, i když v tomto případě by se mělo jednat pouze o nápravu drobných nedostatků.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby. NSS potvrdil, že žaloba proti platebnímu výměru vydanému ve shodě s údaji tvrzenými daňovým subjektem nebyla přípustná, když daňový subjekt netvrdil žádný zásah do svých veřejných subjektivních práv, naopak připustil, že usiloval pouze o opravu jím nesprávně tvrzených údajů. Vzhledem k tomu, že takovou opravu lze provést jinými prostředky v daňovém řízení, popírá správní žaloba v takové situaci také zásadu subsidiarity soudního přezkumu.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně k otázce konce úročení úrokem z neoprávněného vymáhání dle § 254 odst. 2 DŘ ve znění do 31. 12. 2020 na základě nezákonných zajišťovacích příkazů. Uzavřel, že při posouzení této otázky je potřeba zohlednit skutečnost, zda k ukončení exekučního řízení došlo před nebo po nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů, jimiž byla stanovena zajišťovaná daň. V případě, že k ukončení exekučního řízení došlo před nabytím právní moci dodatečných platebních výměrů, je pro určení okamžiku konce úročení rozhodný konec exekuce dle jednotlivých způsobů provedení exekuce. V opačném případě náleží daňovému subjektu úrok z neoprávněného vymáhání do dne právní moci dodatečných platebních výměrů.

"NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Brně. Předmětem sporu byl úrok z daňového odpočtu. NSS provedl ve svém rozhodnutí podrobný rozbor rozsudků SDEU Sole-Mizo (C-13/18 a C-126/18) a Sole-Mizo II. (C-426/22) a dospěl k závěru, že úrok z daňového odpočtu upravený v § 254a DŘ ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 je v souladu s unijním právem, principem efektivity a zásadou daňové neutrality. Pokrývá totiž průměrné náklady na úvěry poskytované nefinančním podnikům. Rovněž je tato úprava v souladu s principem rovnocennosti, neboť v právním řádu ČR není žádný institut, který by byl úroku z daňového odpočtu podobný (ve smyslu kritérií principu rovnocennosti) a oproti němuž by byl úrok z nadměrných odpočtů znevýhodněn. Princip rovnocennosti brání tomu, aby bylo s unijními nároky zacházeno méně výhodně než s obdobnými nároky plynoucími z vnitrostátního práva."

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci rozsudku KS v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správce daně o zamítnutí odvolání stran nevyhovění návrhu na obnovu řízení o doměření DPPO za zdaňovací období 2009. NSS se neztotožnil se závěrem správce daně, že daňový subjekt mohl za účelem uplatnění příslušné daňové ztráty využít dodatečné daňové přiznání, ač ve svém záměru nebyl daňový subjekt úspěšný kvůli pravidlu stanoveném v § 38p odst. 1 ZDP (vyšší částky odčitatelných položek podle § 34 ZDP, tedy i stanovenou daňovou ztrátu, lze uplatnit pouze v dodatečném daňovém přiznání na vyšší daňovou povinnost nebo na daňovou povinnost, která se neodchyluje od poslední známé daňové povinnosti). NSS naopak uzavřel, že jestliže zde existuje specifické, byť hmotněprávní pravidlo platící pro doměřovací řízení (§ 38p odst. 1 ZDP), které nebrání daňovému subjektu samotné dodatečné daňové přiznání přípustně podat, ale reálně brání dosáhnout zamýšlené změny daně, nelze pravidlem stanoveným v § 117 odst. 2 DŘ (nalézací řízení nelze obnovit z důvodů, za kterých lze podat dodatečné přiznání nebo dodatečné vyúčtování) daňový subjekt připravit o možnost obnovit řízení, kde se takové specifické pravidlo zabraňující změně daně nepoužije.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který zásahovou žalobou usiloval o prohlášení daňové kontroly za nezákonný zásah, a to z důvodu, že správce daně nepostupoval před zahájením daňové kontroly dle § 145 odst. 2 DŘ. NSS potvrdil, že pokud nejsou známy okolnosti subjektivní stránky účasti daňového subjektu na podvodu na DPH, nelze mít poznatky o doměření daně za dostatečné pro vydání výzvy dle § 145 odst. 2 DŘ, což je i zde řešená situace. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který se správní žalobou domáhal, aby byla daňová kontrola prohlášena za nezákonný zásah z důvodu její celkové délky, tvrzených prodlev mezi úkony a jejich neúčelností. NSS potvrdil závěry KS v Ústí nad Labem, že úkony v rámci daňové kontroly byly účelné a relevantní k šetřeným okolnostem a že byly prováděny s přiměřenými časovými odstupy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Důvodem neuznání nároku na odpočet DPH bylo neunesení důkazního břemene daňovým subjektem. Předmětem sporu však byla zejména skutečnost, zda žalobou napadené rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci. Odvolací orgán totiž v rámci odvolacího řízení pochybil a seznámení i rozhodnutí o odvolání doručil původnímu zmocněnci daňového subjektu nikoliv novému zmocněnci. NSS k tomu uvedl, že považuje pochybení správce daně za nesporné, důležité ale je, zda doručování nesprávnému zástupci zkrátilo daňový subjekt na jeho procesních právech natolik, že by to způsobilo nezákonnost rozhodnutí o odvolání. Z průběhu řízení, zejména včasného podání žaloby, je zřejmé, že se daňový subjekt s obsahem písemnosti prokazatelně seznámil a byl schopen uplatnit včas svá práva. NSS proto považuje písemnost za materiálně doručenou. Co se týče doručení seznámení a eventuální argumentaci daňového subjektu na svou obranu, NSS konstatoval, že skutečnost, že daňový subjekt ani v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedl, jaké argumenty či důkazy by k tomuto seznámení uplatnil, nelze považovat jeho námitku za důvodnou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při předepsání úroku z prodlení. NSS konstatoval, že zásada ne bis in idem nebyla porušena, pokud byl daňový subjekt povinen uhradit úrok z prodlení podle § 252 DŘ a zároveň penále podle § 251 DŘ, neboť úrok z prodlení nelze považovat za trestní sankci. Dále uvedl, že nic nesvědčí o tom, že by úrok z prodlení dosáhl výše, kterou by bylo možno považovat za nepřiměřenou. Poukazoval-li daňový subjekt na skutečnost, že výše úroku z prodlení činí v součtu s penále částku vyšší než doměřená daň, nic to nemění na závěru o přiměřenosti výše úroku z prodlení. Daňový subjekt byl povinen přiznat a ve lhůtě splatnosti uhradit daň ve správné výši, neučinil-li tak, jde toto pochybení pouze k jeho tíži.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při předepsání úroku z prodlení. K charakteru úroku z prodlení NSS uvedl, že úrok z prodlení nelze považovat za trestní sankci, a proto nebyla zásada ne bis in idem porušena, přestože byl daňový subjekt povinen uhradit úrok z prodlení podle § 252 DŘ a zároveň penále podle § 251 DŘ. I když daňová kontrola trvala dle tvrzení daňového subjektu 2,5 roku, nic to nemění na skutečnosti, že daňový subjekt měl daň uhradit včas, a to ve lhůtě pro podání daňového tvrzení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který se žalobou domáhal, aby byla daňová kontrola jako celek prohlášena za nezákonný zásah z důvodu nezákonného mezinárodního dožádání. NSS uvedl, že mezinárodní dožádání ovlivňuje lhůtu pro stanovení daně, jedná-li se o úkon v daném řízení účelný. Daňový subjekt odvozoval neúčelnost mezinárodního dožádání jen od svého přesvědčení, že svá tvrzení již prokázal, což ale nelze přezkoumávat a předjímat v rámci zásahové žaloby za běhu daňové kontroly, ale až v řízení o soudním přezkumu platebního výměru.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroků z prodlení. NSS potvrdil, že se správce daně zákonnými podmínkami prominutí zabýval dostatečně, když zkonstatoval, že prodlení v důsledku úmyslného jednání daňového subjektu je v přímém rozporu s cílem § 259b odst. 2 DŘ i s důvodovou zprávou k němu a nelze jej považovat za ospravedlnitelný důvod prodlení. NSS dále nepřisvědčil daňovému subjektu, že k doměření daně, a tedy i prodlení s její úhradou, došlo v důsledku prostého neunesení důkazního břemene. Ačkoliv technicky vzato k doměření daně postačuje neunesení důkazního břemene daňového subjektu, v tomto konkrétním případě byl daňovými orgány prokázán odlišný skutkový stav, než jaký daňový subjekt vědomě tvrdil, a k prodlení tak zjevně došlo v důsledku jeho úmyslného jednání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu ve smyslu ustanovení § 38w odst. 6 ZDP, jelikož nebyla splněna podmínka délky prodlení a dobrovolnosti následné nápravy vymezené v metodickém pokynu GFŘ-D-28. NSS konstatoval, že rozlišuje-li metodický pokyn situace nápravy nepodání oznámení na výzvu správce a dobrovolně bez výzvy, je nutno brát hledisko dobrovolnosti při aplikaci tohoto pokynu za rozhodné. NSS připomněl, že řízení o prominutí pokuty je řízením zahájeným na návrh daňového subjektu (stěžovatele), který má povinnost nejen tvrdit důvody pro prominutí pokuty, ale tyto důvody také osvědčit. NSS proto ve shodě s městským soudem považuje za zásadní, jaké skutečnosti uvedl stěžovatel v žádosti o prominutí pokuty. NSS zdůraznil, že prominutí pokuty je možné i z jiných důvodů, než které jsou vymezeny v metodickém pokynu. Tomu však v případě daňového subjektu bránila obecnost jeho žádosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když uzavřel, že pro posouzení účelnosti delegace místní příslušnosti k výkonu správy daní obecně není primární místo, odkud dochází k obchodnímu vedení společnosti, nýbrž místo, kde dochází k reálnému každodennímu chodu daňového subjektu s ohledem na oblast jeho činnosti. Tedy i kdyby stěžovatelka prokázala například konání schůzek s klienty nebo výkon určité administrativní činnosti na adrese jejího tehdejšího sídla, samo o sobě by to nemohlo zvrátit závěr o účelnosti delegace místní příslušnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při doměření DPH. Předmětem sporu v daném případě byla právní otázka, zdali správce daně zahájil zastřenou daňovou kontrolu při protokolovaném jednání dne 7. 2. 2017 nebo až formálně protokolem o zahájení daňové kontroly dne 27. 2. 2017, resp. zdali marně uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně. V uvedené věci dospěl NSS k závěru, že učiněné úkony správcem daně dne 7. 2. 2017 sloužily pouze k tzv. mapování terénu a shromáždění jednotlivých daňově relevantních podkladů. Správce daně přitom opatřené podklady nijak nehodnotil, ani podrobně neprověřoval jejich obsah, ani nepožadoval žádné další vysvětlení, ani nevyslýchal svědky. K zahájení daňové kontroly tedy došlo až dne 27. 2. 2017.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil závěry MS v Praze ve věci týkající se posouzení splnění podmínek pro pokračování v řízení na DPPO. Spornou byla otázka, zda měl správce daně dokončit řízení o dodatečných daňových přiznáních, která daňový subjekt podal podle dosavadní správní praxe uplatňované finanční správou, dle které byla podána ve lhůtě pro stanovení daně. Vlivem rozsudku NSS, který tuto praxi spočívající v tzv. řetězení daňových ztrát shledal nezákonnou, bylo zjištěno uplynutí lhůty pro stanovení daně a řízení bylo zastaveno. NSS dospěl k závěru, že správce daně měl v řízení pokračovat podle své dosavadní správní praxe, a to s ohledem na princip legitimního očekávání, který v posuzované věci převážil nad principem zákonnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu stran usnesení MS v Praze, kterým tento odmítl pro nepřípustnost žalobu daňového subjektu na ochranu před nezákonným zásahem ve věci sdělení o nezahájení přezkumného řízení správcem daně. Dle NSS MS v Praze správně uzavřel, že sdělení o neexistenci důvodů pro zahájení přezkumného řízení, resp. nezahájení tohoto řízení, nezasahuje do právní sféry daňového subjektu a z toho důvodu není soudně přezkoumatelné. V daném případě tak byl dán důvod pro odmítnutí žaloby. NSS pouze upřesnil, že MS v Praze neměl žalobu odmítnout pro její nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť tak by bylo činěno v případě, kdyby se jednalo o žalobu proti rozhodnutí. Jelikož se jednalo o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, je zjevná neexistence zásahu důvodem pro její odmítnutí z důvodu překážky řízení ve smyslu § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Uvedená vada usnesení však neměla vliv na jeho zákonnost, neboť žaloba byla odmítnuta správně.

NSS zrušil rozsudek MS v Praze pro nepřezkoumatelnost, neboť shledal, že se soud nezabýval podstatou žalobní námitky, že daňovému subjektu nebylo umožněno seznámit se s listinami ve vyhledávací části exekučního spisu. Dále NSS k námitce daňového subjektu vyložil § 2 odst. 5 DŘ a § 182 odst. 2 DŘ tak, že exekuční náklady jakožto náklady řízení jsou příslušenstvím daně, avšak nejsou zahrnuty v taxativním výčtu věty druhé § 2 odst. 5 DŘ a nesledují proto osud daně. Exekuční náklady jsou tedy samostatnou pohledávkou a lze je například vymáhat i po zániku vymáhané daně.

NSS rozhodl o kasační stížnosti správce daně proti rozsudku KS v Ostravě ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem v otázce správného vedení daňového spisu. NSS shledal rozsudek KS v Ostravě v části nepřezkoumatelným, jelikož soud rozhodl na základě vlastní, a nikoliv žalobní argumentace. Ve zbylé části došel NSS k závěru, že žaloba měla být KS odmítnuta, jelikož žalobce nespecifikoval, jakým způsobem mělo být zasaženo do jeho práv.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu. NSS konstatoval, že se daňový subjekt nemůže domáhat přezkumu rozhodnutí o stanovení daně v soudním řízení, kde je přezkoumáváno rozhodnutí vydané ve fázi placení daně. Zároveň nepřisvědčil námitkám o nepřezkoumatelnosti výkazu nedoplatků, neboť ten byl i přes drobné chyby v psaní dostatečně srozumitelný.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku dle § 254 DŘ. Daňový subjekt nesouhlasil s postupem, kdy správce daně uplatnil při výpočtu úroku za období do 31. 12. 2020 sazbu úroku tehdejší právní úpravy a od 1. 1. 2021 pak sazbu dle úpravy novelizované, kterou byla základna úroku snížena z 14 na 8 procentních bodů. NSS ve shodě se svou dřívější judikaturou konstatoval, že s ohledem na jednoznačná přechodná ustanovení je časový vztah obou znění daného ustanovení vyřešen a nejedná se o nepřípustnou retroaktivitu. K námitkám daňového subjektu NSS konstatoval, že novela § 254 DŘ sledovala legitimní cíl směřující k dosažení jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a že daňovému subjektu nemohlo svědčit legitimní očekávání stran neměnnosti úrokové sazby v čase.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při neuznání naplnění podmínek pro osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu EU. Předmětem kasačních námitek byla zejména argumentace daňového subjektu, zda ústní sdělení pracovnice správce daně ohledně neomezené lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy řízení v něm mohlo vzbudit legitimní očekávání ohledně neomezené lhůty pro doložení důkazu o přepravě zboží do jiného členského státu. K tomu NSS uvedl, že potenciální informace ze strany pracovnice správce daně o běhu objektivní lhůty k obnově řízení nemohla mít povahu poučení ve smyslu § 6 odst. 3 DŘ. Naopak informace o běhu lhůt k podání návrhu na obnovu řízení vyplývá jednoznačně z DŘ, a proto daňový subjekt nemohl mít za to, že jeho postup je zákonný a správný. Navíc nelze odkazovat na skutečnost, že policie odhalila důkaz o dodání automobilu do jiného členského státu až po lhůtě pro povolení obnovy řízení, neboť to byl právě daňový subjekt, který tímto důkazem měl disponovat už v okamžiku, kdy uplatnil osvobození od DPH.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prominutí úroku z prodlení. Daňový subjekt činil spornou otázku výkladu § 259b odst. 2 DŘ, kdy měl za to, že se nemusí jednat o důvod přímo související se vznikem prodlení, ale o jakoukoliv okolnost, kterou lze považovat za ospravedlnitelnou. NSS naopak zkonstatoval, že znění zákona jednoznačně hovoří o ospravedlnitelném důvodu ve vztahu k příčině prodlení. Důvody, na základě kterých daňový subjekt prominutí žádal, se pak týkaly výhradně jeho sociálních a ekonomických poměrů, na které pamatuje § 259b odst. 3 DŘ, a kterými se lze zabývat až je-li osvědčena existence ospravedlnitelného důvodu prodlení s úhradou daně, což se ale v případě daňového subjektu nestalo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, která se věcně týkala exekučního příkazu. Daňový subjekt napadal závěr KS v Hradci Králové o opožděném uplatnění části žalobních námitek, jelikož měl za to, že byly dány důvody pro rozšíření žalobních bodů po lhůtě pro podání žaloby. NSS těmto námitkám nepřisvědčil a připomněl, že prolomení § 75 s.ř.s. je možné jen v návaznosti na skutečnosti a změny právní úpravy, k nimž došlo až v průběhu žalobního řízení a daňový subjekt je v žalobě uplatnit nemohl, případně tam, kde to vyžadují ústavní normy či mezinárodní závazky. V případě daňového subjektu se ale jednalo o argumentaci, jejímuž včasnému uplatnění nic nebránilo. Zbývající kasační argumentaci NSS odmítl pro opožděnost, neboť v řízení došlo ke koncentraci řízení k okamžiku uplynutí lhůty pro doplnění důvodů kasační stížnosti dle § 106 odst. 3 s.ř.s. a tato argumentace byla uplatněna až poté.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP na DPFO. NSS dospěl k závěru, že správce daně vyjádřil pochybnosti o souladu tvrzeného skutkového stavu se stavem skutečným a unesl tak své důkazní břemeno dle § 92 odst. 5 písm. c) DŘ. NSS konstatoval, že daňový subjekt pak byl povinen v případě nákladů na nákup materiálu, úklidové služby a opravy strojů prokázat, že k obchodním transakcím skutečně došlo, a v případě nákladů na vozidla, že tyto použil v rámci své podnikatelské činnosti. Dle NSS však daňový subjekt své důkazní břemeno neunesl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS konstatoval, že MS v Praze správně posoudil žalobní námitku daňového subjektu, že daň měla být stanovena dokazováním a nikoli podle pomůcek, jako opožděnou. NSS dále ve shodě s MS konstatoval, že žalobní námitky daňového subjektu směřující proti rozhodnutí o nařízení přezkoumání platebního výměru nebyly předmětem nyní vedeného soudního přezkumu. NSS se ztotožnil i se závěrem MS, že námitka podjatosti, uplatněná daňovým subjektem v daňovém řízení, se stala neúčinnou, jelikož daňový subjekt k výzvě správce daně nespecifikoval jména úředních osob a důvody, pro které spatřoval jejich podjatost.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně, když konstatoval, že podání bylo nutno posoudit dle jeho obsahu jako žádost dle § 254 o úrok z úroku a nikoliv dle jeho formálního označení, tedy jako žádost o úrok dle § 155 odst. 5 DŘ. NSS dále korigoval ve prospěch daňových orgánů délku úročení úrokem z úroku oproti závěru KS v Brně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť rozhodnutí o odvolání bylo změněno v rámci přezkumného řízení, v důsledku čehož odpadl předmět soudního řízení. NSS konstatoval, že správce daně ke změně původního rozhodnutí přistoupil z důvodu, že u části zdaňovacích období uplynula lhůta pro stanovení daně. Tato skutečnost však neměla žádný vliv na zákonnost dodatečných platebních výměrů za ostatní zdaňovací období. NSS odkázal na ustálenou judikaturu a uvedl, že původní rozhodnutí o odvolání fakticky zaniklo a odpadl tak předmět soudního řízení. Daňový subjekt však může podat odvolání proti novému rozhodnutí, resp. toto následně napadnout správní žalobou, v níž může uplatnit námitky jak proti provedené změně, tak proti části nového rozhodnutí, jež byla převzata bez obsahové změny z původního rozhodnutí. K námitce, že se správce daně nezabýval v novém rozhodnutí správností stanovené daně, NSS uvedl, že správce daně byl při vydání nového rozhodnutí omezen rozhodnutím nadřízeného správce daně, který nezákonnost původního rozhodnutí shledal pouze ve vztahu ke lhůtám pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z úroku vzniklého v důsledku prověřování daňového odpočtu. NSS tak potvrdil svou dosavadní judikaturu, že v takovém případě nedochází k prolomení obecného zákazu anatocismu. Opětovné úročení úroku musí mít právní podklad, který za řešeného právního stavu představovala jedině možnost analogie k § 1806 OZ. Daňový odpočet tvrzený daňovým subjektem nelze považovat za pohledávku z protiprávního činu, a proto by úročení na něm vzniklého úroku představovalo ze strany správce daně překročení jeho zákonné pravomoci.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci jeho požadavku na přiznání úroku dle § 254 DŘ v souvislosti s vyměřením daně z nabytí nemovité věci ve shodě s jeho daňovým tvrzením. Jednalo se o nabytí bytové jednotky v rodinném domě, u nějž až pozdější judikatura dovodila jeho osvobození od daně. Daňový subjekt poprvé uplatnil osvobození od daně až v žalobě proti platebnímu výměru na tzv. konkludentně vyměřenou daň. Ačkoliv byl platební výměr v žalobním řízení po provedeném dokazování zrušen, NSS potvrdil, že za takové situace ke vzniku nároku na úrok dle § 254 DŘ nedošlo. Vydání později změněného platebního výměru bylo důsledkem daňovým subjektem svobodně zvolené procesní strategie, což nelze klást k tíži správci daně, který reálně neměl možnost důvody osvobození od daně posoudit. Rozhodné je dle NSS to, jak daňový subjekt postupoval, nikoliv z jakých důvodů či pohnutek tak činil. NSS nepřisvědčil ani tvrzené podobnosti s judikaturou týkající se úroku z dle § 254 DŘ u daně darovací z bezplatně přidělených emisních povolenek, neboť výpočet této daně správcem daně představoval výjimku z principu autoaplikace právních předpisů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost nepřiznání úroku z pozdního vyplacení úroku ze zadržovaného nadměrného odpočtu stanoveného dle § 155 odst. 5 DŘ. NSS nepřisvědčil názoru daňového subjektu, že byl správce daně v prodlení s vyplacením úroku z nadměrného odpočtu již od 12. 2. 2014, neboť o jeho vyplacení daňový subjekt požádal až 8. 12. 2016 a teprve tehdy započala správci daně běžet lhůta pro vyplacení úroku. NSS uvedl, že možnost úročení úroků z pohledávky, která vznikla z protiprávního činu (obsaženou v § 1806 OZ), je možno vztáhnout i na úrok z důvodu nezákonnosti nebo nesprávného úředního postupu správce daně podle § 254 DŘ. Tyto úvahy však nelze bez dalšího vztáhnout na pozdní vyplacení úroku ze zadržovaného nadměrného odpočtu dle § 155 odst. 5 DŘ. Přiznání tohoto úroku z úroku nemá oporu v právním řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně o stanovení DPPO podle pomůcek. Dle NSS prosté námitky o nesprávném stanovení daně nepostačují, neboť daňový subjekt musí svá tvrzení soustředit na skutečnost, že výsledná daňová povinnost je v hrubém nepoměru s tou, která mu měla být stanovena, přičemž tato tvrzení musí rovněž prokázat. NSS také odmítl kasační námitku týkající se neposkytnutí dostatečného prostoru k vyjádření na seznámení odvolacího orgánu, stejně tak odvolací orgán neporušil zásadu spolupráce.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při předepsání úroku z prodlení. Daňový subjekt namítal, že byl potrestán daňovým penále a rovněž úrokem z prodlení a byla tak porušena zásada ne bis in idem. Aby se úrok z prodlení nestal sankcí (trestním obviněním) ve smyslu judikatury ESLP k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je podle NSS podstatné, aby jeho generálně preventivní funkce nepřevážila nad funkcí reparační. O převážně reparačním charakteru úroku z prodlení pak svědčí skutečnost, že na základě § 254 DŘ byl a nadále je stejný úrok povinen zaplatit stát daňovému subjektu v případech neoprávněného jednání správce daně. Dluh vzniklý v důsledku nesprávného stanovení daně se tedy úročí stejným způsobem, ať je v prodlení daňový subjekt, nebo naopak stát.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně týkající se možnosti převedení zajišťovací jistoty na následně stanovenou daň za běhu insolvenčního řízení u daňového subjektu. NSS zkonstatoval, že byla obdobná věc již posuzována pod sp. zn. 8 Afs 157/2022 a není důvod se od již přijatých závěrů odchylovat. NSS odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu (sp. zn. 9 Afs 4/2018), dle kterého ustanovení § 168 odst. 4 DŘ není ustanovením, které by obsahovalo výslovné pravidlo pro insolvenční situace, a proto se v nich neuplatní. Na prostředky vybrané na zajištění dosud nestanovené daně nelze uplatnit ani § 208 IZ a správce daně má povinnost je do majetkové podstaty vydat. Podpůrně lze dle NSS odkázat na § 2 písm. g) IZ, dle kterého majetek tvořící zajištění náleží do majetkové podstaty a zajištění věřitelé se uspokojují v rámci insolvenčního řízení ze zpeněžení zajištění. Ačkoliv v tomto ustanovení není zajišťovací příkaz výslovně uveden, svou povahou odpovídá ostatním druhům zajištění. Žádným výkladem tak nelze dovodit, že by zajišťovací jistota dle § 167 DŘ představovala majetek stojící mimo majetkovou podstatu dlužníka.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroků z prodlení. NSS potvrdil, že je nutno nejprve řešit otázku existence ospravedlnitelného důvodu prodlení a teprve po kladné odpovědi na tuto otázku může být zkoumáno, zda ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládají tvrdost uplatněného úroku (§ 259b odst. 3 DŘ), což následně určuje rozsah prominutí. Daňový subjekt existenci ospravedlnitelného neprokázal, důvody prodlení byly nepřesvědčivé a nekonkrétní a nesprávnost tvrzené daně napravil dodatečným daňovým přiznáním až na výzvu správce daně. Tvrzení o likvidačních dopadech úroku z prodlení na daňový subjekt se týkala otázky případné tvrdosti uplatněného úroku, čímž se pro nesplnění nezbytného předpokladu existence ospravedlnitelného důvodu prodlení nebylo možno zabývat.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení, jímž byly zamítnuty jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku za podání správní žaloby a o přidělení právního zástupce z řad advokátů. NSS připomněl povinnost účastníků řízení, kteří se uvedeného domáhají, své žádosti náležitě konkretizovat a doložit. V řešené věci se NSS ztotožnil se závěry, že důvody daňovým subjektem podaných žádostí zůstaly jen v rovině tvrzení, nad to v některých ohledech zjevně nepravdivých.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně v případě předepsání úroku z prodlení. Daňový subjekt se domáhal toho, aby bylo na úrok z prodlení pohlíženo jako na trestní sankci, jejíž uložení společně s penále vylučuje zásada zákazu dvojího trestání. NSS k tomu uvedl, že uplatnění této zásady předpokládá naplnění dvou podmínek a sice, že úrok z prodlení je svou povahou sankcí trestní povahy a že se penále a úrok z prodlení týkají totožného jednání daňového subjektu. Toto se v projednávané věci nestalo, neboť jak již dříve NSS judikoval, penále lze považovat za sankci trestní povahy, úrok z prodlení však ne, neboť plní spíše funkci ekonomické náhrady za nedoplatky peněžních prostředků na daních, které musí veřejné rozpočty získávat z jiných zdrojů (jedná se o cenu finančních prostředků v čase).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se jeho požadavku na přiznání úroku z neoprávněného vymáhání. NSS potvrdil, že daňovému subjektu nárok na úrok nevznikl, jelikož nedošlo ke zrušení exekučního titulu, ani k prohlášení exekuce za neoprávněnou. Zrušení rozhodnutí o námitce v řízení o žalobě z důvodu nepřezkoumatelnosti není v tomto ohledu určující. Zkoumání zákonnosti rozhodnutí o námitce pro vadu nepřezkoumatelnosti nebylo možné, nehledě na to, že ani případná nezákonnost rozhodnutí o námitce by ještě nemusela znamenat nezákonnost exekučního příkazu samého. NSS také připomněl, že námitka při placení daní není řádným opravným prostředkem vůči exekučnímu příkazu z hlediska přístupu k soudní ochraně proti případně neoprávněné exekuci.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Případ se týkal daně z převodu nemovitostí, která byla daňovému subjektu vyměřena v roce 2002. Návrh na obnovu řízení, který daňový subjekt podal v roce 2012, byl daňovými orgány zamítnut z důvodu marného uplynutí lhůty pro stanovení daně. Po proběhnuvších soudních řízeních před obecnými soudy však do věci v roce 2019 zasáhl Ústavní soud, který dospěl k závěru, že s ohledem na specifické okolnosti případu by v daném případě výjimečně neměla být ustanovení o lhůtě pro stanovení daně aplikována a návrh na obnovu řízení by měly věcně projednat. Následně proto došlo k obnově řízení a ke zrušení platebního výměru. Právě s ohledem na specifické okolnosti případu však daňovému subjektu nebyl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně. Tento postup však NSS odmítl s tím, že je vůči daňovému subjektu nespravedlivý, neboť daňové orgány od roku 2012 neoprávněně zadržovaly daňovým subjektem uhrazenou daň.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu bylo uložení pokuty dle § 247 odst. 2 DŘ za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy spočívající v požadavku na předání informací (účetního deníku a evidence o zásobách) v elektronické podobě a za celý kalendářní rok (který správce daně mylně považoval za zdaňovací období, přestože zdaňovacím obdobím byl hospodářský rok). Ze svého chybného názoru o předložení dokumentů ve špatném rozsahu přitom žalovaný vycházel jak při posouzení intenzity vadnosti jednání stěžovatele, tak při určení výše sankce. NSS konstatoval, že závěr o vině má vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, zrušil proto rozsudek KS i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost dle § 68 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V dané věci brojil daňový subjekt odvoláním proti dodatečným platebním výměrům, které ale bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty. Správce daně vydal rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost a zastavil řízení dle § 113 odst. 1 písm. c) DŘ, které následně svým rozhodnutím potvrdilo OFŘ jakožto odvolací orgán.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě s tím, že KS pochybil, když správci daně vytýkal, že se blíže nevěnoval tvrzením o některých dodavatelích materiálů a služeb, kteří byli v daňovém řízení označeni. Dle NSS pouhé označení některých z těchto dodavatelů, nadto povětšinou veskrze obecné, samo o sobě nemohlo nikterak ovlivnit závěr správce daně o tom, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně, kdy bylo namítáno pochybení KS v Brně při formulaci výroku, který ačkoliv byl žalován pouze jeden ze tří výroků rozhodnutí odvolacího orgánu, zrušil celé rozhodnutí. NSS uzavřel, že zrušení celého napadeného rozhodnutí nemá oporu v odůvodnění rozsudku, v němž byl rozsah přezkumu v návaznosti na vyjádřenou vůli daňového subjektu správně vymezen tak, že se týká toliko jednoho výroku. Věcně správný byl ale závěr KS v Brně o uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně u žalovaného zdaňovacího období, když dovodil, že § 41 s. ř. s. způsobující stavení lhůty se v daném případě neuplatní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. NSS připomenul, že podle jeho ustálené judikatury pro vydání zajišťovacího příkazu z hlediska přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně zpravidla stačí přesvědčivě nastínit strukturu a mechanismus fungování podvodného řetězce a roli daňového subjektu, vůči kterému je zajišťovací příkaz vydán, přičemž jeho dobrou vírou se správce daně v této fázi řízení nezabývá.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. NSS připomenul, že podmínkou pro jejich vydání není předchozí zahájení daňové kontroly. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, jejíž podstatou byla námitka nedostatečného vypořádání žalobních bodů a nepřezkoumatelnost rozhodnutí správce daně o námitce směřující proti exekučnímu příkazu. NSS na kasační stížnost reagoval poukazem na příslušné části rozsudku KS v Českých Budějovicích, v nichž byla žalobní argumentace výslovně posouzena, a stejně tak došel k závěru, že i rozhodnutí správce daně je srozumitelné a přezkoumatelné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci splnění zákonné podmínky pro nařízení přezkoumání platebního výměru podle § 121 odst. 1 DŘ, neboť platební výměr byl vydán za nesprávné zdaňovací období. Daňové tvrzení daňového subjektu ze dne 4. 7. 2019, které bylo podle obsahu zamýšlené jako řádné daňové tvrzení za zdaňovací období kalendářního roku 2018, přerušilo lhůtu pro stanovení daně pro obě zdaňovací období (1. 1. – 31. 8. 2018 a 1. 9. – 31. 12. 2018), za která měla být správně v důsledku přeměny daňová přiznání podána. Proto je dle NSS splněna i časová podmínka pro nařízení přezkoumání platebního výměru ve smyslu § 122 odst. 3 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci prominutí penále, které bylo daňovému subjektu stanoveno společně s doměřením DPPO z důvodu zneužití práva při účelové a neopodstatněné emisi tzv. korunových dluhopisů. NSS potvrdil závěry KS v Českých Budějovicích i daňových orgánů, že je třeba přihlížet k podobě a závažnosti zdrojového jednání daňového subjektu, které ke stanovení penále vedlo. V tomto ohledu se nelze odvolávat na to, že zveřejněný metodický pokyn (tehdy účinný pokyn D-47) toto nestanovuje jako nutné kritérium pro zohledňování. Podstatné je, že tuto možnost nevylučuje. V daném případě jednání daňového subjektu nemůže požívat dobrodiní státu v podobě prominutí tohoto penále. NSS zdůraznil, že by opačný postup vedl k podpoře účelového a právo zneužívajícího jednání a neodrážel by závažnost jednání daňového subjektu, který sofistikovaným a poměrně komplikovaným postupem ve snaze snížit svou daňovou povinnost navodil umělý stav, jenž pouze formálně naplňoval podmínky § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci samé k otázce počátku úročení úrokem dle § 254 odst. 2 DŘ a odkázal na již ustálenou judikaturu, kdy tento úrok náleží žalobci již od okamžiku vydání exekučního příkazu. Současně ale NSS zrušil kasační stížností napadený výrok o nákladech řízení, neboť v souladu s žalovaným dospěl k závěru, že podání žalobce, kterým tento nereagoval na vyjádření žalovaného a ani se nově nevyjadřoval k věci samé (jen souhlasil s rozhodnutím bez jednání a vyčíslil náklady řízení), nelze považovat za repliku, a tedy za úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze. Důvodem pro zrušení rozsudku MS byla skutečnost, že MS rozhodl bez jednání a nezohlednil požadavek daňového subjektu. Věcně, tedy neuznaným nárokem na odpočet DPH, se NSS nezabýval.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci vyloučení majetku z daňové exekuce. Dospěl totiž k závěru, že zpeněžení exekvované věci není důvodem pro zastavení řízení o návrhu na její vyloučení z daňové exekuce podle § 106 odst. 1 písm. f) DŘ proto, že se takové řízení stalo bezpředmětné. Pokud je v takovém případě shledáno, že podmínky pro vyloučení věci byly naplněny, je na místě rozhodnutí správce daně zrušit a řízení zastavit podle § 106 odst. 1 písm. b) DŘ, čímž se navrhovateli otevře možnost domáhat se náhrady škody. Závěry vyplývající z judikatury civilních soudů, které při výkonu rozhodnutí v občanskoprávních věcech v obdobných případech předpokládají zamítnutí vylučovací žaloby pro faktickou nemožnost ji z exekuce vyloučit, nelze do daňového řízení bez dalšího přenášet, a to zejména s ohledem na to, že se v něm role oprávněného z exekuce a exekučního orgánů kloubí v osobě správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 DŘ. NSS v tomto ohledu potvrdil svůj dřívější závěr, že správce daně je povinen tento úrok bez žádosti (z moci úřední) nejen předepsat, ale také podle § 254 odst. 4 DŘ vyplatit, a to ve lhůtě podle § 254 odst. 3 DŘ, přičemž v souladu s rozsudkem č.j. 1 Afs 140/2022-49, na který NSS v předmětném rozsudku odkazuje, je třeba přijmout takový výklad § 254 odst. 4 DŘ, podle něhož vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z nesprávně stanovené daně musí správce daně z moci úřední (bez žádosti daňového subjektu) vrátit daňovému subjektu ve lhůtě 15 dní od okamžiku vzniku takového vratitelného přeplatku, tj. od okamžiku předepsání vratitelného přeplatku na osobní daňový účet daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost jak daňového subjektu, tak správce daně na DPPO. NSS nevyhověl kasační námitce daňového subjektu týkající se uplatněné položky na odpočet výzkumu a vývoje a potvrdil závěry daňových orgánů, neboť daňový subjekt prováděl klinické testování léků dle zadání zadavatele, přičemž právě ten vyvíjí léčivo jako nový produkt a nese prvek novosti a výzkumnou nejistotu. Daňový subjekt sice vykonává vysoce odbornou činnost, ale jeho služby byly zaplaceny a jedná se tak o běžné podnikatelské riziko. NSS naopak nevyhověl kasační stížnosti daňových orgánů vztahující se k jiným zdaňovacím obdobím a vyslovil, že úprava lhůty pro stanovení daně obsažená v § 148 DŘ je komplexní a nevyžaduje použití § 33 DŘ. V daném případě tak žalovaný doručil rozhodnutí po uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se otázky běhu prekluzívní lhůty pro placení daně u nedoplatků na DPFO. V projednávané věci byla daňovému subjektu stanovena (doměřena) daňová povinnost vyšší, než jak byla tvrzena daňovým subjektem v daňových přiznáních. Náhradní šestiletá lhůta pro placení daně ve smyslu § 160 odst. 1 věty třetí DŘ začala běžet náhradním dnem splatnosti daně (den kdy nabyly právní moci rozhodnutí o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům, plus 15 dní). Před uplynutím této lhůty vydal správce daně napadený exekuční příkaz, jímž zahájil exekuční řízení. Podle § 160 odst. 3 písm. a) DŘ je zahájení exekučního řízení úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně, tj. od tohoto dne běží nová šestiletá lhůta pro placení daně. Podle § 160 odst. 4 písm. f) DŘ se navíc po dobu daňové exekuce srážkami ze mzdy lhůta pro placení daně staví.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci návrhu třetí osoby na vyloučení majetku z daňové exekuce. Dospěl totiž k závěru, že v případě, kdy je předmětem sporu vyloučení peněžních prostředků zabavených správcem daně v hotovosti z daňové exekuce a tyto peněžní prostředky byly (byť jinou formou) vráceny daňovému dlužníku, nebo vůbec nebyly předmětem daňové exekuce, nelze dospět k závěru, že v řízení nelze pokračovat z důvodů, které stanoví zákon, a takové řízení zastavit podle § 106 odst. 1 písm. e) DŘ. NSS však naznal, že v takových případech by potenciálně přicházelo v úvahu zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. f) DŘ proto, že se řízení stalo bezpředmětným.
 

NSS ke kasační stížnosti podané daňovým subjektem ve věci zajišťovacího příkazu zrušil rozsudek KS v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť po posouzení individuálních okolností případu dospěl k závěru, že KS svým postupem, kdy neposkytl zástupci daňového subjektu dostatečný prostor k přípravě na jednání, porušil zásadu ústnosti soudního jednání upravenou v § 49 odst. 1 s. ř. s. a vyplývající dále z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, přičemž se jedná o jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při výpočtu úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu DPH. NSS konstatoval, že požadavek daňového subjektu na počátek úročení již po 55 dnech od podání daňového přiznání je nedůvodný, neboť v daném případě nedošlo ke konkludentnímu vyměření daně, ale správce daně zahájil kontrolní postup. NSS dále uvedl, že setrvává na svých závěrech v rozsudku č. j. 7 Aps 3/2013-34 (Kordárna), tudíž uzavřel, že správce daně postupoval správně, pokud jej na daný případ aplikoval.
 

NSS zamítl kasační stížnosti insolvenčního správce daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného vymáhání na základě zajišťovacích příkazů následně zrušených pro nezákonnost. Tento úrok totiž mohl být daňovému subjektu přiznán pouze za dobu, kdy byla vymáhána povinnost uložená nezákonnými zajišťovacími příkazy. V daném případě však byla vymožená částka převedena na úhradu splatného daňového nedoplatku, pročež odpadly zákonné podmínky pro její úročení podle § 254 odst. 2 DŘ. NSS totiž shledal, že splatnost zajišťované daně byla oproti zákonné úpravě modifikována výroky dodatečných platebních výměrů, kterými byla tato daň stanovena a podle jejichž výslovného znění byla splatná ihned po jejich doručení. V tomto směru proto nelze použít závěry z rozsudku NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26, č. 3735/2018 Sb. NSS (AB CHEMITRANS). NSS přitom posoudil tuto otázku ve věci týchž účastníků řízení a totožných dodatečných platebních výměrů odlišně od toho, jak ji posoudil ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 Afs 91/2023-35, a to protože naznal, že jeho dřívější závěry jsou v rozporu s obsahem spisového materiálu.  
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Předmětem sporu byla procesní otázka, zda byl odvolací orgán oprávněn po zrušujícím rozsudku vrátit věc k rozhodnutí prvostupňovému správci daně dle § 116 odst. 3 DŘ. Toto soudní řízení navazuje na předcházející řízení, kdy NSS konstatoval, že nelze zastavit odvolací řízení pro nepřípustnost, pokud byla stanovena daň ve stejné výši, jako bylo uvedeno v daňovém přiznání, ale správce daně provedl kontrolní postup. Daňový subjekt se dožadoval toho, že odvolací orgán měl po zrušujícím rozsudku posoudit věc rovnou meritorně, tomu NSS nepřisvědčil.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 DŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2020. NSS naznal, že daňové orgány nerespektovaly závazný právní názor MS v Praze. Z rozsudků, které MS v Praze v uvedeném rozhodnutí citoval, a na které odkazoval, mělo být stěžovateli patrné, že měl posoudit, zda byly platební výměry ve věci daňového subjektu vydány v souladu se zákonem. Přitom se neměl spokojit pouze s tím, že k jejich vydání došlo v souladu s údaji, které daňový subjekt uváděl ve svých daňových přiznáních. Právě této povinnosti stěžovatel dle NSS nedostál. NSS pak uvedl, že pokud stěžovateli nebyl závazný právní názor MS v Praze jasný nebo s ním nesouhlasil, měl proti němu brojit kasační stížností.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil závěry KS v Plzni, který shledal, že za zdaňovací období roku 2009 až 2012 byla doměřena daňovému subjektu daň před uplynutím lhůty pro stanovení daně, neboť zahájení daňové kontroly tuto lhůtu přerušuje dle § 148 odst. 3 DŘ i v případě, kdy správce daně před zahájením daňové kontroly nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení dle § 145 odst. 2 DŘ, ač pro to podle zákona byly podmínky. Takovéto opomenutí správce daně je sice nezákonné, avšak nejde o vadu, která by měla vztah k výši následně doměřené daně. Zároveň NSS uvedl, že ačkoliv je vhodné, aby byl daňový subjekt vyrozuměn o konání místního šetření, nevede toto automaticky k nezákonnosti daňového řízení a jeho výsledku, jak tomu bylo v tomto případě.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO v otázce rozsahu přezkumu dodatečného platebního výměru. NSS uzavřel, že rozhodující jsou uplatněné odvolací důvody, přičemž odvolací orgán musí zohlednit všechny nové skutečnosti, které v průběhu odvolacího řízení vyjdou najevo a mohou ovlivnit zákonnost rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je odvolatel v odvolání uplatnil. V řešeném případě takové nové skutečnosti nevyplynuly, přitom sám daňový subjekt vymezil rozsah přezkumu odvolacími námitkami pouze ke konkrétním kontrolním zjištěním. Sdělení, že daňový subjekt napadá dodatečný platební výměr v celém rozsahu, nelze považovat za jakýsi obecný důvod, který by měl vést odvolací orgán k provedení komplexního přezkumu napadeného rozhodnutí. Jakkoliv platí, že odvolací důvody mohou být uvedeny jen velmi stručně, musí být z předložených důvodů jasně patrná argumentace odvolatele vztahující se k napadenému rozhodnutí.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně a úroku z nesprávně stanovené daně. Spor byl v dané věci veden o tom, zda byl zákonodárce oprávněn dodatečně snížit výši úroku podle § 254 DŘ od 1. 1. 2021 v případě DPH za zdaňovací období měsíců srpna až prosince roku 2015. NSS zkonstatoval, že byly dodrženy podmínky pro tzv. nepravou retroaktivitu, neboť zákonodárce v přechodných ustanoveních zákona č. 283/2020 Sb. výslovně upravil časovou působnost jednotlivých znění § 254 DŘ. Za takových okolností zákonodárce byl oprávněn měnit obsah i již trvajících právních vztahů adresátů práva do budoucna. Uplatnění novelizované právní úpravy od 1. 1. 2021 za stavu, kdy doba úročení započala před touto novelou, není nezákonné, protiústavní a ani narušující právní princip legitimního očekávání daňových subjektů.
 

NSS zamítl kasační stížnosti insolvenčního správce daňového subjektu ve věci žádosti o vrácení vratitelného přeplatku, který měl vzniknout v důsledku zrušení zajišťovacích příkazů. V daném případě totiž byla vymožená částka převedena na úhradu splatného daňového nedoplatku, pročež u daňového subjektu odpovídající přeplatek nebyl evidován. NSS totiž shledal, že splatnost zajišťované daně byla oproti zákonné úpravě modifikována výroky dodatečných platebních výměrů, kterými byla tato daň stanovena a podle jejichž výslovného znění byla splatná ihned po jejich doručení. V tomto směru proto nelze použít závěry z rozsudku NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26, č. 3735/2018 Sb. NSS (AB CHEMITRANS). NSS přitom posoudil tuto otázku ve věci týchž účastníků řízení a totožných dodatečných platebních výměrů odlišně od toho, jak ji posoudil ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 Afs 91/2023-35, protože naznal, že jeho dřívější závěry jsou v rozporu s obsahem spisového materiálu.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil závěry KS v Hradci Králové, který zrušil dodatečný platební výměr správce daně, jelikož v řízení o doměření daně nebyly posouzeny a vyhodnoceny okolnosti týkající se podmínky plátcovství DPH dodavatele předmětných plnění. V dané věci bylo již jednou rozhodnuto odvolacím orgánem, přičemž jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem NSS sp. zn. 7 Afs 227/2020 s tím, že v návaznosti na závěry rozšířeného senátu vyslovené v rozsudku sp. zn. 1 Afs 334/2017 musí být daňovému subjektu poskytnut prostor, aby prokázal, že skutečný dodavatel plnění byl plátcem DPH. Během znovuotevřeného odvolacího řízení došlo k provedení přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení daňového subjektu, což mělo za následek nutnost zastavení odvolacího řízení a nabytí právní moci dodatečného platebního výměru dle § 243 odst. 2 DŘ. Daňový subjekt tak podal další správní žalobu, nyní přímo proti dodatečnému platebnímu výměru. Na jejím základě byl dodatečný platební výměr zrušen, neboť dle KS v Hradci Králové nebyl dodržen závazný právní názor NSS. NSS přisvědčil správci daně, že se jedná o mimořádné okolnosti, kdy právní moc dodatečného platebního výměru nastala ex lege a nebylo tak možno v odvolacím řízení šetřit a hodnotit další okolnosti. Ani tak ale nemůže dojít k tomu, aby správní soud přebíral úlohu daňových orgánů v jejich nalézací činnosti a hodnotil doplněné podklady řízení. Daňový subjekt totiž již dostal prostor relevantní okolnosti prokázat v rámci doplnění podkladů odvolacího řízení vedeného po zrušujícím rozsudku, ale tyto musejí být také posouzeny a zhodnoceny, což musí provést správce daně v rozhodnutí o stanovení daně. Ačkoliv odvolací orgán již neměl k vyhodnocení podkladů v rámci rozhodnutí příležitost a dodatečný platební výměr také nebylo možno jakkoliv rozšířit o toto hodnocení, když nabyl právní moci provedením přezkumného jednání, NSS ani za těchto okolností neakceptoval neformalizované posouzení a zhodnocení těchto podkladů v úředním záznamu vyhotoveném v návaznosti na zastavení odvolacího řízení.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil zrušující rozsudek KS v Ostravě. Předmětem sporu bylo, zda správce daně respektoval závazný právní názor KS v Ostravě z předešlého zrušujícího rozsudku a zda byl tedy oprávněn stanovit DPH podle pomůcek. NSS konstatoval, že správce daně nerespektoval v řízení po vydání zrušujícího rozsudku závazný právní názor soudu tím, že se nepodařilo provést u skladových zásob navrhovaný důkaz „kontroly korunou“. Pokud s tímto názorem správce daně nesouhlasil, resp. byl přesvědčen o objektivní nemožnosti jej provést, měl proti rozsudku KS v Ostravě brojit kasací, což neučinil. Dále NSS konstatoval, že správce daně pochybil i při interpretaci opakované výpovědi svědkyně ohledně inventurních záznamů. NSS tedy konstatoval, že závěr soudu, kdy kromě rozhodnutí o odvolání zrušil z důvodu uplynutí 10leté objektivní prekluze i dodatečné platební výměry, byl namístě.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze a rozhodnutí žalovaného na DPPO, obojí pro nepřezkoumatelnost. Z napadeného rozhodnutí žalovaného dle NSS není zřejmé, zda daňové orgány při přechodu na pomůcky po nepodaném řádném daňovém přiznání postupovaly dle § 98 odst. 1 DŘ nebo § 145 odst. 1 DŘ, případně nevysvětlily, za jakých okolností je možné tato dvě ustanovení spojovat. MS v Praze ani žalovaný dále nevysvětlili, z jakých důvodů nebylo možné stanovit daň dokazováním, stejně tak dostatečně nevypořádali námitku týkající se přiměřenosti použitých pomůcek.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zřízení zástavního práva a potvrdil, že předmětem soudního přezkumu zajišťovacího řízení mohou být pouze podmínky pro zřízení zástavního práva. Takovou podmínkou je mj. existence neuhrazené daňové pohledávky, zjištěné a pravomocně stanovené ve vyměřovacím řízení (případně v řízení exekučním, jde-li o stanovení exekučních nákladů). Předmětem přezkumu však nemůže být správnost podkladových rozhodnutí, jimiž byla zajišťovaná daň stanovena. Tato je předmětem nalézacího řízení. Stejně tak v tomto řízení nepříslušelo daňovým orgánům posuzovat důvody podle § 181 odst. 2 písm. i) DŘ.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně prokázal vztah jinak spojených osob dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP a oprávněně stanovil cenu obvyklou u reklamních plnění, přičemž bylo logické vycházet z ceníkových cen veřejně prezentovaného ceníku služeb České televize, která poskytuje stejně vymezenou službu nezávislým osobám. NSS také vyslovil, že daňovým orgánům nevznikla povinnost vydání výzvy k podání DODAP dle § 145 odst. 2 DŘ, neboť informace získané v řízení na DPH nemohly nutně vést k aplikaci § 23 odst. 7 ZDP.
 

NSS ke kasační stížnosti podané daňovým subjektem ve věci zastavení řízení dle § 106 odst. 1 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., DŘ, ve znění pozdějších předpisů, o odvolání podaném proti rozhodnutí správce daně o úroku z úroku zrušil rozsudek MS v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla NSS shledaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů spočívající v nevypořádání všech žalobních námitek.