Daň z nemovitých věcí 2020

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o to, zda je daňový subjekt poplatníkem daně z nemovitých věcí v sazbě stanovené pro zpevněné plochy užívané k podnikatelské činnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů za situace, když daňový subjekt sám žádnou podnikatelskou činnost neprovozuje a tuto vykonává bez jakéhokoli smluvního vztahu třetí osoba od něj odlišná. NSS v daném případě potvrdil postup Finanční správy z důvodu, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů neváže aplikaci uvedené sazby na to, kým je pozemek užíván, ale pouze na skutečnost, že je fakticky užíván k podnikání.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a vyjádřil se k právní otázce, zda změna okolností rozhodných pro stanovení daně provedená § 11 odst. 7 zákona č. 338/1992 Sb. (zdanění speciální vyšší sazbou u nemovitostí v obchodním majetku), je takovou změnou okolností, která zakládá povinnost podat daňové přiznání nebo jde o změnu, která nezakládá povinnost podat daňové přiznání a správce daně k ní přihlédne z moci úřední. Finanční správa vycházela ze zavedené správní praxe, že v důsledku novely provedené zákonem č. 65/2000 Sb.., na základě níž došlo k vložení § 11 odst. 7 zákona č. 338/1992 Sb., je změnou okolností rozhodnou pro stanovení daně, která zakládá povinnost podat daňové přiznání. NSS tento názor nesdílel a dospěl k závěru, že tato změna je pouze změnou sazby daně a tudíž povinnost podat daňové přiznání poplatníkům nevzniká.